Adam Divila - umělecký kovář

Když se dnešní absolventi základních škol rozhodují, kam povedou jejich další kroky, většina z nich zamíří na gymnázia či jiné středoškolské obory, které jsou zakončeny maturitní zkouškou, aby následně ve svém studiu pokračovali na vysokých školách. Řemeslné obory jsou tak často v rámci formálního vzdělávání odsouvány na pomyslnou druhou kolej. Díky tomuto trendu každoročně v naší republice klesá počet kvalifikovaných řemeslníků.

 Eliminovat tuto skutečnost a probudit zájem o tradiční řemeslné obory mezi dospělou populací si nesl za cíl program dalšího vzdělávání s názvem „Tradiční řemeslo – základy kovářství“, který v rámci projektu UNIV 2 KRAJE  nabídla SOŠ v Luhačovicích. O tom, že se studium na vysoké škole a láska k řemeslu nikterak vzájemně nevylučuje, vás přesvědčí příběh absolventa výše uvedeného programu, pana Adama Divily (28).

Zájem o umělecké kovářství vzbudil u pana Divily jeho otec, který se jako učitel v této oblasti po mnoho let pohyboval. Svůj dětský koníček však v následujících letech musel na čas ponechat stranou, protože během svého studia nejprve na gymnáziu a poté na vysoké škole nezbyl již volný čas na to, aby se kovářství mohl hlouběji věnovat. Pravděpodobně by to tak zůstalo i nadále, kdyby si jeho kamarád nekoupil vybavení kovárny, díky čemuž se mu naskytla příležitost naučit se něčemu zrovna v tomto oboru. Shodou okolností se pan Divila od svého známého, který působí na SOŠ v Luhačovicích, dozvěděl, že se bude otevírat kurz „tradiční řemeslo – základy kovářství“, do kterého se přihlásil, aby se, jak sám říká, naučil novým dovednostem, které by běžně nemohl získat. O možnosti absolvovat tento kurz informoval i tohoto svého kamaráda, který se také následně přihlásil. Skupina zájemců o tento program dalšího vzdělávání byla velice různorodá. Mezi absolventy byli jak čerství absolventi, tak například i padesátiletý(věk nevím přesně, je možné, že měl méně) pán, který se živil jako kovoobráběč a chtěl si kurzem doplnit profesní kvalifikaci pro výkon svého zaměstnání.

kov.jpgAčkoliv primárním cílem pana Divily bylo především získat znalosti, díky kterým by mohl provozovat svůj celoživotní koníček „pro radost“, tak mnoho účastníků kurzu získalo možnost lepšího uplatnění na trhu práce či ohodnocení ve stávajícím zaměstnání. Vzhledem k specifické povaze kovářského řemesla (v kovářství se po nahřátí materiálu musí postupovat se zpracováváním velice rychle) a velikosti kovářské dílny, která byla využívána pro praktickou část programu, byl kurz omezen počtem účastníků. Teoretická část probíhala v odpoledních a večerních hodinách v prostorách školy a odborná praxe v kovářských dílnách se poté konala v pátek a v sobotu. Pan Divila oceňuje menší počet účastníků ve skupině, a to především proto, že měl mistr čas věnovat se dostatečně všem, což nepochybně přispělo k celkové kvalitě kurzu. Přístup lektorů hodnotí jak v teoretické, tak i praktické části jako velmi profesionální. Harmonogram byl rozložen tak, že se postupovalo od jednodušších věcí po ty složitější, a mistr v praktické výuce také využíval audiovizuální prvky, aby lépe přiblížil náročnější technologie a práci kováře v praxi.

Příprava na závěrečnou zkoušku probíhala již od samého začátku a z časového i technologického hlediska byla poměrně náročná. Aby účastník získal certifikát, musel splnit úkol, kterým bylo kování a svařování sekyry a kladiva. V případě sekyry se využívá technologicky náročnější postup než u kladiva, protože je potřeba pracovat se dvěma druhy oceli. Praktická část zkoušky probíhala ve dvojicích a všichni účastníci kurzu jí úspěšně vykonali.  Pan Divila je v současné době zaměstnán v obchodním oddělení společnosti, která se zabývá výrobou hliníku (cyklo ráfků a kol). Jeho nadřízený věděl o tom, že se kurzu účastní, avšak vzhledem k velmi odlišné náplni jeho práce a kurzu ho zaměstnavatel nijak aktivně nepodporoval. Protože výuka probíhala především v odpoledních hodinách a o víkendu, nebyla potřeba se nechávat uvolňovat z práce, a tím pádem neměl se sladěním studia a zaměstnání žádné výraznější problémy. O tom, že s podporou svých nejbližších to jde vždy lépe, se pan Divila přesvědčil na vlastní kůži. Jeho rodina o jeho zájmu věděla a velice uvítala, že se do kurzu přihlásil. Přítelkyně mu na výuku chystala svačiny a odměnou pro ni byly ručně zhotovené kované předměty. Pan Divila od tohoto programu očekával dosažení základních znalostí a dovedností, jež by poté mohl uplatnit při samostatné práci v kovárně, což uvedený kurz splnil.  Zároveň také podotýká, že pro prohloubení dovedností je zapotřebí delší praxe, než nabízel samotný kurz. Svými slovy však upozorňuje, že ve finále vždy záleží na každém jedinci, jaké má schopnosti a vlohy pro vykonávání tohoto řemesla. O živnostenském listu a komerčnímu nabízení svých služeb prozatím neuvažuje. Jeho současným přáním v kovářské praxi je zhotovit si vlastní krbové nářadí.

Řemeslo se vytrácí, nejen kovářství, ale například i řezbářství či jiné příbuzné obory, a proto pan Divila považuje tyto kurzy pro veřejnost jako velmi zajímavé a smysluplné pro budoucnost řemesla. Sám by případnou možnost absolvování navazujícího kurzu využil. xxx Již tradičně je poslední srpnový týden na hradě Helfštýn u Lipníka nad Bečvou spjat s mezinárodním kovářským setkáním Hefaiston, kde se návštěvníci z řad široké veřejnosti mohou již po tři dekády těšit ze stovek umělecko-kovářských prací, které každoročně předvedou mistři z celého světa v historické kovárně i na venkovních výhních. Této společenské události se pan Divila pravidelně účastní, tudíž nezbývá, než mu popřát hodně štěstí a doufat, že své nově nabyté znalosti prakticky využije co nejlépe a možná někdy předvede odborné i laické veřejnosti, a to nejen při této příležitosti.