Studovat v padesáti mezi mladými na Diplomatické akademii bylo pro život i kariéru obohacující

Studovat v padesáti s lidmi mezi dvaceti až třiceti lety je zábava, ale občas to bolí. Zažila jsem to na vlastní kůži. Například,  když jdete na první hodinu a spolužák z Makedonie, Velibor Pariševski, se  mě zeptal, zda jsem TA vyučující.  V Česku nejsme zvyklí, že jde někdo ve zralejším věku do školy nebo na rekvalifikační kurz.  Taktnější nebyli ani sami vyučující, občas se mi chtělo utéct při větách – „aha, vy jste tady TA nejstarší…!“  Když jsem toto překonala, další rozdíl byl v tom, že moji spolužáci byli navyklí sedět za bariérou laptopů, já nikoli. I když, pár rozdílů se během půlročního studia ještě objevilo.

Když si studium platíte, zvyšuje se motivace

Když jsem objevila příležitost studovat Diplomatickou akademii Cyrila Svobody, neváhala jsem ani vteřinu. Vybrala jsem z účtu třicet pět tisíc a poslala přihlášku na semestr. Vždy jsem toužila studovat diplomacii, protokol, mezinárodní vztahy, právo a být v přítomnosti chytrých lidí. Jednala jsem rychle, protože jsem se řídila zásadou, příliš racionálních důvodů = nulová akce. A tak jsem tento půlrok trávila většinu víkendů studiem diplomacie.

Na spolužáky jsem byla zvědavá, ale byla jsem zprvu zklamaná. Čekala jsem více zkušenějších lidí, větší věkovou pestrost. Byli tu většinou lidé po vysoké škole, s krátkou praxí na pracovním trhu. Tak jsem měla možnost a čas  zkoumat, jací vlastně jsou… Objevila jsem pod tvrdou slupkou křehkost a přišla na to, že je možné s nimi spolupracovat, když je člověk schopen vytvářet rovnocenné partnerství a přistupovat k nim s respektem.

Potvrdilo se mi to, co jsem slýchala od personalistů a šéfů firem,  že mají vysoké sebevědomí a umějí se dobře prezentovat. To se až na výjimku jednoho absolventa právníka, který je dlouhodobě bez práce, potvrdilo. Nicméně jsem brzy spolužákům přestala závidět, protože nemají na růžích ustláno.  Nebyl mezi ani jeden, který by byl se svou stávající prací spokojený. Téměř všichni kromě vysoké školy absolvovali stáž v zahraničí v délce půl roku, učili se předměty a němčině a angličtině, přesto jejich pozice nebyly nic moc.

Jedna absolventka historie v praxi zjistila, že z platu třináct tisíc nevyžije a pracuje na půl úvazku v realitní kanceláři, což ji nenaplňuje.  Další, Markéta, vystudovala Metropolitní univerzitu v Praze a univerzitu v Německu, snáší nálady soukromníka v soukromé exportní firmě a nemůže se dočkat okamžiku, kdy zmizí jinam, protože ji nutí k účasti na opileckých večírcích a žije s představou, že po nich bude přítomná ve firmě 24 hodin denně. Nina je atraktivní, jazykově vybavená třicátnice, která dělá lepší sekretářku ve firmě kotované na burze.  Naše pracovní peripetie nás sblížily a postupně jsme začali sdílet to, jak se nám daří v pracovním i soukromém životě.

Trh práce naučil mladé lidi pragmatičnosti

Když jsem poznala příběhy spolužáků, přestala mě udivovat jejich pragmatičnost. Měli zájem o obor, to ano, ale doporučení na nejrůznější stáže například v Evropské unii v Bruselu, nebo na konkurz do Černínského paláce na Ministerstvo zahraniční měli vyřízené už v polovině studia. Řekli si, že podpis bývalého eurokomisaře Vladimíra Špidly, Vladimíry Vicenové se hodí. Zatímco já jsem se teprve rozkoukávala,  snažila se  rozumět probírané  látce, třeba situaci  v Sýrii, izraelsko- palestinskému konfliktu, tomu, co způsobí připojení či nepřipojení Ukrajiny k EU či Rusku, měla naprostá většina spolužáků doporučení k dalšímu studiu a práci v kapse, a to dvojjazyčně.

Rozdíl mezi mou generací a mladými je možná trochu v tom, že na místě studentů bych se snažila nejprve předvést své kvality a čekala na pozvání od autority. Kdežto mladí se prodávají komukoli a kdekoli, ačkoli hlubší vztahy na základě výsledků ani nemohly být v krátkém časovém úseku navázány. Mladí, pokud jsem je sledovala, jednali v duchu hesla „tato příležitost se nemusí opakovat, chyťme ji za pačesy“. Obchodně je to možná správné, ale lidsky mi to není přirozené.

Člověka z praxe v dalším vzdělávání neuspokojí teorie  

Brzy jsem si uvědomila, že spolužáci jsou lépe jazykově vybaveni,  přesto to nejsou bohové na zemi. Všimla jsem si ještě jedné „maličkosti“, když se představovali, uvědomovali si přesně, koho mají před sebou a variovali svůj kariérní  profil.  Přestože se uměli prezentovat, bylo patrné, že ještě nedávno seděli ve školních lavicích,  pasivně poslouchali lektory a důraz na praxi jsem nakonec do přednášek vnesla já. Pořád jsem se ptala, popřípadě jsem vyjednala i výměnu lektora, pokud měl tendenci předčítat skripta z  vysoké školy. Pokud totiž člověk investuje vlastní peníze a čas do studia, není mu jedno, čím je „živen“ a kvalitu studia si tvrdě hlídá i za cenu konfliktu s poskytovatelem kurzu.

Většina pedagogického sboru byla na Diplomatické akademii ale špičková, jako Vladimír Špidla (při osobním styku to není vůbec žádný suchar, jak se jeví z médií), nebo bývalý ministr zahraničí Cyril Svoboda, popřípadě  na ekonomiku Ivan Pilip. Přesto se  vloudilo pár pedagogů z vysoké školy ekonomické, u kterých bylo jasné, že se nad tím, jak učit dospělé lidi, kteří už jednu vysokou vystudovali,  se vůbec nezamysleli.  Pouze recyklovali přípravu, kterou měli připravenu evidentně pro jinou cílovou skupinu.

Mnozí pedagogové ale  přišli do kurzu s tím, že si vyžádali naše životopisy a pracovali „na míru“ našim potřebám a většinou se ptali i na naše očekávání. Jedna věc je však se zdvořile zeptat a pak očekávání naplnit. Nejlepší vyučující jako například učitel diplomatického protokolu, František Rob, to vyřešil tak, že nás bral na praktická cvičení do prostor Ministerstva obrany, do Senátu,  na Pražský hrad  -  a učil nás na místech, kde se bez diplomatického protokolu neobejdete.  Navíc nám všem rozdal svoje vizitky a nabídl se jako konzultant pro všechny případy, do kterých se můžeme v životě později v praxi dostat.

Kontakty na mnoho skvělých lidí,, například Jaromíra Novotného, který byl diplomatem v Japonsku nebo v Indii, nebo znalce evropského práva Daniela Hodu či právničku, která rozumí mediaci, Hanu  Lenghartovou, jsou k nezaplacení. V případě těchto skvělých lektorů se objevil moment, který si myslím, je pro další vzdělávání dospělých zásadní – mizí hierarchie a lektor se stává spíše vaším partnerem. Když potřebujete, je zkušeným mentorem, jinak se nabízí spíše jako kouč na vaší profesní cestě. A to je ve vzdělávání dospělých, podle mě, skvělá  kombinace.

Během studia se skupina stala sebevědomější

A bylo i mou zásluhou. Nebyla jsem totiž ochotná hrát v padesáti roli nezkušeného začátečníka,  spokojit se  s „vatou“ nebo vágní přípravou lektorů. Tlačili jsme lektory k tomu,  aby přizpůsobili své lekce dalšímu vzdělávání dospělých. Během studia se skupina vyladila a díky tomu, že jsme z  víkendových setkání chtěli vytěžit co nejvíce, se začala podobat spíše studiu MBA. Stále častěji jsme žádali případové studie, návodná videa – například skvělých, ale i nepovedených státnických projevů a v případě mediálního výcviku třeba i návody ke krizové komunikaci v  situacích, do kterých se dostala v nedávné době ČNB po devalvaci koruny či krizová jednání Metrostavu s pražským magistrátem.

Staré modely v práci a učení jsou „out“,  vítězí týmová práce

V době, kdy píšu tento text, se připracuji na zkoušky na Diplomatické akademii. Čeká nás řešení situace blackoutu (výpadek elektřiny). Každý student má přesně vymezenou roli. Například já budu zastávat pozici ministra dopravy a toho, kdo má na starosti fond národních rezerv. Musíme znát kompetenční a krizový zákon, abychom přiměřeně reagovali před svými pedagogy, kteří nás budou na tomto modelovém příkladu zkoušet. Je tedy na nás, jak se na své role připravíme, jak vše nastudujeme a dostojíme závazkům, které plynou z určité pozice.  Nejde jen o úspěch jednotlivce, ale celé skupiny. Musím říci, že je pro mě tento způsob zkoušky inspirativní, protože vede k týmové práci, kdy je ale každý jednotlivec nenahraditelný.

Zažila jsem tuto metodu na Diplomatické akademii dvakrát a vůbec nejde o lehkou disciplínu. To, co se pro mě změnilo, je, že už s mladými studenty také sedím společně za laptopem.  Proč? Představte si, že dostanete úkol, že v Ekvádoru byli zatčeni dva čeští občané za pašování drog a vy jim máte pomoci jako pracovníci zastupitelství v cizině, které však v tamní zemi zrovna není. Jak budete postupovat? K vyřešení úkolu musíte dohledat fakta, informace,  znát mezinárodní právo, principy v EU, jak komunikovat s rodinou, s médii, jak napsat diplomatickou nótu, komu ji přesně adresovat atd. K tomu patří uspořádat tiskovou konferenci, pozvat vhodné panelisty, adresně novináře, a to ve vhodný čas a dopravně přístupné místo.

Nebo, co  když vás potká situace, že si musíte za dvě hodiny  připravit projev o zastoupení žen ve vrcholových pozicích pro posluchače na teologické fakultě? Dostanete krátký čas na přípravu a  hledáte fakta,čísla, píšete… Nacvičujete projev na chodbách a pak prezentujete před pedagogy, kteří takových projevů přednesli desítky  v Evropském parlamentu,  na půdě ministerstva zahraničí nebo ve vládě. Výborné bylo, že chyby, které jsme udělali, jsme mohli z projevů odstranit a brilantní projev přednést znovu – žádné - doladíme to příště. Velký důraz se v Diplomatické akademii kladl na to, abychom se učili ze svých chyb.  A to i za přítomnosti odbornice na rétoriku a hlasový projev.

Nevím, kolik z nás studentů skončí v diplomacii, státní správě, humanitárních organizacích a na ministerstvu zahraničí. Ale  určitě každý z nás pochopil, že další vzdělávání je  celoživotní nutnost. Naučíte se jeden jazyk, potřebujete jednoduše další…Zvládnete jednu disciplínu a jen se přesouváte na vyšší stupeň své odbornosti. Pokud studenti získají tento návyk, jsem přesvědčena, že nebudou hrát dlouho někde druhé housle.

Pokud mám mluvit za sebe, nemířím do diplomatických služeb, ale rozumím například jako novinářka více kontextu toho, co se v Evropě děje a hledám více příležitosti pro spolupráci s mladými. Obohacují mě tím,  že mi pomáhají rozvíjet moje slabší stránky, třeba schopnost naplno využívat to, co  nabízejí informační technologie. A moje osobní  vítězství bylo, když přestali řešit můj věk a stali jsme se parťáky.

Autor: Hana Kejhová