Spolupráce středních odborných škol a cechů: proč se vyplatí?

Dnes stěží najdeme střední školu, která nespolupracuje se zaměstnavateli. Žáci jezdí na exkurze, na pracovištích probíhají odborné praxe, přibývá odborníků z firem, kteří  ve školách přednášejí. Čím může být škole ku prospěchu i spolupráce s profesními cechy zastřešujícími obory, jež daná škola nabízí?

Díky cechům se škola dostává ke kontaktům na zaměstnavatele, u nichž probíhají odborné praxe, ale i ke kontaktům na výrobce nářadí a materiálů, jimiž lze školu podpořit. Cechy doporučují kvalitní odborníky, kteří mohou spolupracovat s učiteli teoretických i praktických odborných předmětů, někteří z nich ve škole nastoupí i jako pedagogové,“ uvádí Miloslav Janeček, ředitel SOŠ Jarov, která poskytuje vzdělání zejména v oborech stavebních a zahradnických.

Odborné praxe: reference cechu vítána

Ze strany škol občas zaznívají výtky vůči některým zaměstnavatelům, že žáky na pracovišti využívají převážně k podřadným, neodborným činnostem nebo k úklidu a že taková praxe ztrácí smysl. „Pokud hledáme firmy, do kterých chceme poslat naše žáky, jsou pro nás informace z cechu velmi důležité. Získat předem reference o zaměstnavateli je zásadní,“ upozorňuje Přemysl Šlechta, který je učitelem odborného výcviku v SOU stavebním Plzeň. Sám má jako řemeslník s žáky na praxi řadu zkušeností. „Vždycky jsem míval jednoho dva učně. Pokud chceme, aby se něco naučili, musíme je pustit k běžné práci, zaučit je, pomáhat jim a radit. A musíme být pořád v kontaktu se školou,“ doplňuje. 

K úspěchu odborné praxe může škola přispět i tím, že přesně a jasně stanoví její obsah – co všechno se mají žáci naučit a jak lze ověřit, že se zmíněným činnostem opravdu věnovali a že požadované dovednosti a znalosti mají. Závažnější problémy (absence, chování apod.) by měly být řešené co nejdříve a vždy ve spolupráci zaměstnavatele se školou.

Doporučeno cechem

Radomil Konečný, cechmistr Cechu malířů, natěračů a tapetářů, má dlouholeté zkušenosti jako fládrista a lakýrník v tuzemsku i v zahraničí. Více než třicet let působil také jako instruktor praktického vyučování. Zajímá se o kvalitu a organizaci odborného vzdělávání v řadě evropských zemí. „Líbí se mi slovinský model. Zkušení řemeslníci, za kterými stojí prokazatelně dobré výsledky, si mohou v důchodovém věku přivydělávat jako učitelé odborného výcviku a předávat mladým, co umějí. Samozřejmé je, že musí udržovat kontakt se všemi novinkami v oboru, aby nezakrněli. Tenhle model mi dává smysl,“ říká.   

I na našich školách však mohou být odborníci z praxe zaměstnáni jako učitelé odborného výcviku v souladu se zákonem  pedagogických pracovnících (zákon č. 563/2004 Sb.)[1]  Školy i řemeslníci toho začínají využívat. Faktem však je, že plat pedagogického pracovníka nedosahuje takové výše, jakou by řemeslník mohl mít na současném nenasyceném trhu práce. Možnost kombinovat řemeslo s výukou však může být atraktivní právě pro starší zkušené odborníky, zvlášť ve fyzicky náročných oborech jako např. ve stavebnictví. Ti, kteří se v pozdějším věku stávají učiteli odborného výcviku, mají při odborné přípravě žáků oproti svým mladým kolegům nejen nespornou výhodu praktických zkušeností, ale obvykle i větší trpělivosti a určitého nadhledu. „Pokud se ale na místo učitele dostane nekvalitní řemeslník, který sám není schopen obstát na trhu práce, je to chyba,“ varuje výkonný ředitel cechu Pavel Žatečka. I v této oblasti je podle něj pro školu výhodná úzká spolupráce s cechem – jeho reference o uchazeči na post učitele odborného výcviku mohou být pro vedení školy velmi přínosné.

Soutěž pod cechovními křídly

„Žáci se ale potřebují setkat i s úspěšnými mladými řemeslníky – to je totiž přesvědčí o tom, že má smysl u řemesla zůstat, že se s ním dokážou opravdu slušně uživit. Když jim třicátník řekne, že si po několika letech práce může dovolit pořídit dům na hypotéku a nemá problém ji splácet, má to pro ně úplně jinou váhu, než když jim o uplatnění v praxi vypráví učitel ve škole nebo řemeslník před penzí,“ dodává cechmistr Konečný. Příležitostí k takovému setkání mohou být žákovské soutěže pořádané cechy.

Podle výkonného ředitele Cechu malířů, natěračů a tapetářů Pavla Žatečky mají tyto akce význam i pro učitele odborného výcviku, kteří svůj soutěžní tým provázejí. „Samozřejmě musí pracovat i sami na sobě. K tomu pomáhají i soutěže – chlapi přijedou, předávají si zkušenosti, mají srovnání, jak to dělají ti druzí. To je posune dál,“ konstatuje. 

Odborné vzdělávání je jedním z důležitých témat krajského akčního plánování. Více než 750 středních a vyšších odborných škol, které se do něj zapojilo, se při sestavování svého interního plánu rozvoje školy (školního akčního plánu) v této kapitole zamýšlelo právě nad různorodými formami spolupráce se zaměstnavateli i dalšími významnými partnery z praxe. Projekt podpory krajského akčního plánování (P-KAP) poskytuje všem aktérům metodickou podporu při tvorbě i naplňování plánu a zároveň shromažďuje a šíří inspirativní příklady z praxe jednotlivých škol i krajů.

Daniela Kramulová

Projektová publicistka projektu P-KAP, Národní ústav pro vzdělávání, www.pkap.cz

http://www.nuv.cz/p-kap/pro-media-1


[2] Zákon o pedagogických pracovnících od 1. ledna 2015 umožňuje řediteli střední školy uznat odbornou kvalifikaci a tím přiznat statut pedagogického pracovníka tzv. uznávanému odborníkovi v oboru. Úvazek takového učitele však nesmí přesáhnout polovinu týdenní pracovní doby a učitel musí nadále vykonávat činnost v oboru.