Učňů není dost a v dohledné době ani nebude

PRAVO.jpg Rozhovor s manažerem projektu NSK2  Ivem Jupou.

12.6.2013_PRAVO_I.J._upr.jpg

MANAŽER NSK IVO JUPA Z NÁRODNÍHO ÚSTAVU PRO VZDĚLÁVÁNÍ PRÁVU ŘEKL:

 

 * Více než 40 tisíc lidí se loni úspěšně kvalifikovalo v rámci projektu Národní soustavy kvalifikací. Je to hodně, nebo málo?

 

            Je to rozhodně víc, než jsme očekávali. Naše předběžné odhady byly zhruba na jedné třetině tohoto objemu, ale už druhý rok zjišťujeme, že počet lidí, kteří se nechávají vyzkoušet podle Národní soustavy kvalifikací, se zvyšuje a tento nárůst je dán zejména tím, že v rámci živnostenského zákona se zkoušky podle profesních kvalifikací NSK začaly uznávat za kvalifikaci dostačující k provozování živnosti.

 

* Zvykli si na tento systém i zaměstnavatelé, anebo preferují ucelené vzdělání ve formě učňovské zkoušky?

             Zaměstnavatelé si na to pomalu zvykají. Můj osobní dojem je, že by rádi preferovali tradiční systém učňovských zkoušek, ale je zcela evidentní, jak s ohledem na demografickou křivku, tak na skladbu škol, že nových učňů, které by zaměstnavatelé chtěli, není dost a v dohledné době deseti patnácti let ani dost nebude. Je-li tedy skutečností malý počet učňů a zároveň poměrně velká nezaměstnanost, to znamená velké množství lidí, kteří jsou vhodní pro do kvalifikaci nebo rekvalifikaci, tak se zaměstnavatelé tímto směrem začínají rozhlížet a to je trend, který nepochybně bude sílit.

 

 

* Projekt Národní soustava kvalifikací měl být odpovědí na rozevírající se nůžky mezi požadavky zaměstnavatelů po chybějících odbornostech a produkcí škol, které s určitou nadsázkou chrlí absolventy, o které nikdo nestojí. Nakolik se mu to daří?

            Daří se mu to zcela, protože poprvé za posledních dvacet let došlo k tomu, že zaměstnavatelé říkají školám a počátečnímu vzdělávání: „To, co vy nám dodáváte, pro nás není zcela použitelné.“ Vedle toho staví zcela jasně své požadavky a konkrétně formulují standardy, které požadují od jednotlivých kvalifikací. A tyto standardy jsou plně použitelné pro vzdělávání, i pro zkoušky. Resort školství, který minulý rok dostal „základní baterii“ těchto požadavků zaměstnavatelů, se s nimi rozhodně chystá pracovat a zcela určitě k nim bude přihlížet při revizi osnov počátečního vzdělávání a při určování toho, co se má na školách učit.

 

 

* Všechny střední školy, které se zaměřily na celoživotní vzdělávání, si pochvalují, že vytvořením specifických vzdělávacích programů pro rekvalifikace obohatily zpětně kvalitu výuky počátečního vzdělávání. Máte obdobnou zkušenost?

             Máme. Bez ohledu na to, jestli stát začne do rámcových vzdělávacích programů požadavky zaměstnavatelů promítat, začala řada středních odborných škol nabízet programy dalšího vzdělávání. A je zcela logické, že ve chvíli, kdy škola odpoledne vzdělává studenty v rámci dalšího vzdělávání podle jasně formulované poptávky zaměstnavatelů, přizpůsobí této poptávce i výuku žáků v počátečním vzdělávání dopoledne. Nejde o to, že by ty programy byly diametrálně odlišné, ale přece jen existují nové trendy, které praxe přináší a je užitečné tyto trendy zohledňovat i v počátečním vzdělávání.

 

 

* Zaměstnavatelé obecně volají po technicky vzdělaných odbornících, kteří na trhu nejsou. Zájemci o studium však nadále preferují humanitní a manažerské studium, ačkoli jim hrozí, že po absolvování školy nenajdou uplatnění. Vidíte řešení tohoto rozporu?

             Řešení je velmi komplikované a složité, protože jednoduché řešení neexistuje. V České republice se obecně za posledních dvacet let výrazně propadl počet absolventů na zhruba polovinu, což souvisí s demografií. Lidí, kteří vystupují z počátečního vzdělávání, je výrazně méně. Zároveň jsme ale přijali za svůj trend, kdy se za společensky významné považuje vzdělání maturitní a vysokoškolské. Přestože na vysoké školy chodí výrazně víc lidí než kdysi, není počet nezaměstnaných a neuplatněných mezi vysokoškoláky tak kritický jako počet nezaměstnaných, kteří vycházejí z učňovských škol v režimu počátečního vzdělávání. Školy evidentně nabírají učně či středoškolské studenty spíše podle jejich preferencí než podle kvalifikované objednávky trhu práce. Na druhé straně existuje řada podniků, které tvrdí, že by byly schopné zaměstnat výrazně víc lidí v určité oblasti, ale zájem učňů o vstup do těchto oborů je malý, nebo pokud už daný obor vystudují, tak do něj nenastoupí. Má-li se tento rozpor vyřešit, musí všichni „hráči“ na trhu práce postupovat uvážlivě. Zaměstnavatelé musí jasně říct, kolik pracovních pozic, v jakých oborech a v jaké perspektivě budou rámcově potřebovat. Školy by měly otevírat tolik studijních oborů, aby byly schopné tyto potřeby pokrýt, a rodiče si musí uvědomit, že pokud jejich syn nebo dcera nastoupí do studijního oboru, v němž standardně 50 % absolventů nedostane práci, tak mají padesátiprocentní šanci, že jejich dítě skončí na úřadu práce. Dokud nedojde k vytvoření této rovnováhy, což je podle mne tak otázka jedné generace, je velmi složité říkat, že by všichni měli jít do učení anebo na střední či vysoké školy.

 

 

***

 Školy evidentně nabírají učně či středoškolské studenty spíše podle jejich preferencí než podle kvalifikované objednávky trhu práce