Jak Česko mluvilo o vzdělávání

Řízení školy , 1.8.2013,Tomáš Feřtek          Hlavní závěry půlroční debatní kampaně Česko mluví o vzdělávání zní: nepotřebujeme další reformu, není na místě dělat radikální změny, soustřeďme se na pomoc konkrétním učitelům a ředitelům ve školách, aby mohli učit lépe. Je takový závěr úměrný několikaměsíční diskuzi na stránkách ceskomluvi.cz, zhruba třem desítkám kulatých stolů, regionálních seminářů a odborných setkání? Není to banální samozřejmost? Popravdě řečeno není a cesta k té samozřejmosti byla docela nesamozřejmá.  

VYZKOUŠEJME, CO FUNGUJE

Obecně prospěšná společnost EDUin se pro uspořádání kampaně rozhodla v létě loňského roku. Hlavním důvodem byly zkušenosti z pravidelných kulatých stolů, kdy ať se diskutovalo o jakémkoli aktuálním tématu – hodnocení, plošném testování, vzdělávacích standardech, státní maturitě –, diskutující nakonec vždy došli k závěru, že nejsou srozumitelně stanoveny cíle vzdělávání, a není tedy jasné, jaký úkol má školství splnit. Proto se slogan Pokud neznáte cíl, je těžké hledat cestu stal jedním z hesel kampaně.

Druhým impulzem byla zkušenost z posledních zhruba deseti let, kdy každý nový ministr či ministryně otočili kormidlem vzdělávání do jiného směru. I proto působí politika ministerstva školství tak chaoticky. Učitelé a ředitelé se opakovaně vypjali k velkým úkolům (příprava školních vzdělávacích programů, státní maturity), aby se nakonec zjistilo, že příští politická reprezentace chce jít jiným směrem. Hledání nástrojů, které zvýší kontinuitu vzdělávací politiky, bylo druhým cílem kampaně.

Hlavní metodou, kromě už vyjmenovaných seminářů, kulatých stolů a internetových debat, bylo především míchání lidí z velmi různých oblastí – od akademických institucí přes státní úřady, firmy i neziskové organizace. Izolovanost a uzavřenost jednotlivých aktérů v oblasti vzdělávání je totiž dalším dlouhodobým nedostatkem systému. Tomuto principu pomohla i náhoda. Ve stejném termínu probíhala také „veřejná konzultace“ ministerstva školství, která řešila koncepční otázky ve vzdělávání na příští zhruba desetiletí. Řešila podobná témata, ale oslovovala trochu jiné publikum a vzájemná výměna informací a spolupráce se ukázaly jako velmi efektivní.

ŠKOLA JAKO MORÁLNÍ ÚVOD DO ŽIVOTA

Zajímavé bylo, že v debatách o cílech vzdělávání a o tom, na co se má škola soustředit, co mají umět děti po deváté třídě základní školy, podle čeho máme posuzovat kvalitu systému, se stále vracelo jedno téma.

Znalosti jsou důležité, mít konkrétní pracovní kvalifikaci je důležité, obstát v konkurenci je důležité, ale ten hlavní úkol současné školy je vést žáky a studenty k morální integritě, ke schopnosti rozumět si a komunikovat s druhými. Máme-li to shrnout do jednoho slova, pak hlavním úkolem školy a vzdělávání obecně je podle většiny diskutujících v kampani socializace. Ve smyslu uvedení dítěte do života ve vší jeho složitosti a morální rozpornosti. Stejnou odpověď jsme dostávali, ať už jsme se ptali odborné veřejnosti v rámci kulatého stolu, čtyřiceti odborníků na dvoudenním semináři, nebo diskutujících na webu prostřednictvím hry Co máme umět. Důležité je vychovávat morálně zdatného a komunikujícího člověka. Ve společnosti, o níž se říká, že většině občanů jde ve škole jen o to, získat papír, je to překvapivý výsledek. Možnou příčinou je stále sílící pocit, že tato společnost a její základní struktury se rozpadají a škola je posledním místem, kde je vůbec ještě možné klást důraz na to, co je společné, co není jen bezprostřední užitek a prospěch.

ROZPORY A SLABÁ MÍSTA

Když se ale na debatu podíváte podrobněji (všechna diskuzní témata a jejich výstupy najdete na webové stránce ceskomluvi.cz), zjistíte, že v mnoha bodech jsou její závěry s tímto hlavním cílem vzdělávání v rozporu.

Nejjasněji se to projevilo v debatě, zda rodičovské a odborné veřejnosti vyhovuje současný, de facto segregační vzdělávací systém, kdy děti rozdělujeme do mnoha oddělených a ve skutečnosti vzájemně neprostupných vzdělávacích proudů. Ty, kteří mají nějaký problém, přesuneme do praktických, případně speciálních škol, ty, jež považujeme za talentovanější, naopak do jazykových a elitních škol, aby odtud směřovali na víceletá gymnázia. Zbylí zůstávají ve školách hlavního proudu ochuzeni o ty, kteří se od nich liší, ať už v jakémkoli směru. Základním heslem obhajujícím tento postup je, že každému dítěti je nejlépe mezi svými, tedy mezi dětmi s podobným nadáním a osudem. Klíčový podpůrný argument zní: budou se jim tu věnovat specialisté, nikdo nebude zesměšňován či šikanován.

Pomiňme v tuto chvíli, že je to v naprostém rozporu s tím, co ty úspěšnější vzdělávací systémy považují za prospěšné. Například v tolik adorovaném finském školství je zákaz vzniku homogenních tříd pravidlem číslo jedna. Ale i bez toho je tu jasný rozpor. Pokud chceme, aby hlavní rolí budoucí školy byla morální výchova a schopnost vycházet s druhými, musí mít děti možnost se s těmi druhými a odlišnými vůbec potkat. A tu dnes mají někteří jen omezenou, případně žádnou, protože k selekci na „chytré“ a „hloupé“, „schopné“ a „neschopné, „zdravé“ a „nemocné“ u nás dochází často už od mateřských škol.

CO ŘÍKÁ VÝZKUM

Protože proselekční názory veřejnosti, včetně té odborné, jsou dlouhou dobu známé, ale neexistují v tomto směru přesná čísla, nechal si EDUin ve spolupráci s agenturou Perfect Crowd udělat na toto téma sociologické šetření. Výsledky byly zajímavé. Na jedné straně potvrdily, že osmdesát procent osloveného vzorku souhlasí se současným selekčním systémem a považuje ho za vyhovující. Na druhé straně ti samí lidé viděli mnoho výhod i na společné škole, kam by chodily všechny děti. Tu považuje za pro děti prospěšnou přes padesát procent oslovených. Není to jasný rozpor?

Při podrobnějším pohledu do dat výzkumu lze odhalit, že je to rozpor jen zdánlivý. Rodiče i učitele selekční systém považují za vyhovující prostě proto, že se v něm naučili orientovat, znají jeho pravidla a je tedy pro ně předvídatelný. Změna by znamenala další práci s nejistým výsledkem. Protože důvěra ve stát a jeho schopnosti něco bez zásadních potíží reformovat je na nulovém bodě, dávají přednost současné jistotě před krajně nejistou změnou. Alespoň u části populace tedy není náklonnost k segregaci ve vzdělávání dána ani tak přesvědčením o její prospěšnosti, jako už téměř absolutní nedůvěrou ve schopnost státu a ministerstva zajistit pozitivní změny.

CO LZE UDĚLAT HNED 

A jsme u toho banálního závěru kampaně – nedělat další reformu, pomáhat školám, ředitelům a učitelům lépe učit. Důvody pro tyto závěry jsou dva.

1. Reforma, která odstartovala v roce 2005 rámcovými a školními vzdělávacími programy postavenými na kompetenčním učení, vyrazila správným směrem, jejž není třeba měnit. Její váhavé úspěchy ( jen na omezeném počtu škol) jsou dány spíš její nedotažeností, nedostatečnou podporou těch, kteří opravdu něco chtějí změnit. Nemá tedy smysl dělat další radikální změnu, spíš pomáhejme učitelům lépe hodnotit, učme je, jak žáky motivovat, jak organizovat hodiny tak, aby to byla pro učitele i děti zajímavější práce. Na tomto postupu byla mezi diskutujícími v rámci kampaně i závěrečné konference do značné míry shoda.

2. Tam, kde by možná byl radikální řez na místě – například právě při odstraňování selekce, je názor veřejnosti natolik odlišný, že takovou změnu nelze politicky prosadit. Takových oblastí je víc. Například radikálnější změny v organizaci výuky (odstranění dělení na třídy podle věku, změny v rozdělení výuky po předmětech a podobně) by logicky narazily na nepřipravenost a konzervatismus rodičovské i učitelské veřejnosti. I tady je tedy místo velkých změn lepší dlouhodobá podpora. Jestliže budou učitelé a školy postupně stále otevřenější i dětem s nějakým problémem či výjimečným nadáním, pokud budou organizovat vyučování tak, aby bylo atraktivní i pro potenciální gymnazisty (takových příkladů je už dnes dost), postupně se začne měnit i názor veřejnosti na realizovatelnost „společné školy“. Pozor! Je třeba si hned na začátku říct, že „společná škola pro všechny“ rozhodně není totéž, co „jednotná škola“ nejedlovského střihu, jak ji známe z uplynulých reálně socialistických desetiletí.

Podpora učení místo další reformy učení má tedy jak ideové, tak zcela pragmatické důvody.

CO POMÁHÁ A CO S TÍM DÁL 

Na druhé straně se ukázalo, že k oslovení veřejnosti nestačí ani půlroční kampaň. O projektu Česko mluví věděla většina odborné veřejnosti, ale jen okrajově se podařilo proniknout do médií středního proudu. Přesvědčit veřejnost, že je třeba znova formulovat cíle vzdělávání a hledat, jak to zařídit, aby každý nový ministr nezačínal od nuly, je zjevně práce na mnohem delší dobu. EDUin a další spolupracující organizace (těch bylo nakonec několik desítek) si z kampaně vzaly několik ponaučení. Vědí, co funguje, a hledají, jak to do budoucna využít. Ukázalo se, že míchání lidí z různých sektorů společnosti je velmi efektivní a pro zúčastěné motivující. EDUin proto připravuje projekt nazvaný Města vzdělávání, který chce propojovat názorové a společenské lídry z různých oblastí společenského života na místní úrovni.

Klíčová je podpora učitelské profese. Tedy snaha nejen podporovat metodicky ty učitele, kteří už učí, ale přitahovat k této profesi talenty z jiných oblastí, předvádět učitelství jako úctyhodnou profesi a ocenění hodnou životní dráhu. K tomu má sloužit připravovaný web Chciucit.cz, který bude představovat inspirativní pedagogické osobnosti a poskytovat rady zájemcům o kvalitní učitelství.

Dalším klíčovým tématem je propojení formálního vzdělávání (tedy školního) a neformálních způsobů, jak nabýt nějaké kvalifikace mimo školu. EDUin chce proto ve spolupráci s dalšími organizacemi hledat cestu, jak neformální vzdělávání uznávat tak, aby se stalo respektovanou součástí profesní kvalifikace.

A konečně počítá s tím, že dosavadní diskuzní stránky ceskomluvi.cz přemění na servisní stránky, které budou radit těm, kteří chtějí proměně vzdělávání pomáhat, i když jsou z jiné profese i odbornosti.

Půlroční kampaň byla tedy především prozkoumáním terénu a ověřením možností, jak veřejnost oslovit. Kampaň skončila, ale na tom, co z ní vyplynulo, začneme pracovat hned od září.

Co jsme zjistili v kampani Česko mluví o vzdělávání, si můžete prohlédnout na vnitřních stranách obálky.

Hlasování o cílech vzdělávání

 22,4 % Člověk morální a odpovědný, který hledá vlastní cestu

18,0 % Člověk tolerantní a solidární, chápající důležitost vztahů

15,4 % Motivovaný a stále se vzdělávající personál

15,2 % Praktický analytik schopný racionálních rozhodnutí

12,7 % Člověk chápající vzdělání jako přípravu na život a povolání

6,1 % Člověk chápající vzdělání jako praktickou dovednost

5,6 % Člověk vnímající vzdělání jako konzervativní hodnotu

4,6 % Sociálně zdatný komunikátor, jenž se dohodne s každým

5 nejvýraznějších plusů a minusů současné české školy (výsledky debaty) 

+

* Postoj učitelů a vedení škol ke komunikaci s rodiči o vzdělávání.

* Individuální rozvoj žáků prostřednictvím výběru předmětů, kroužků apod.

* Vydefinované cíle a provedení rámcových vzdělávacích programů a klíčových kompetencí.

* Technické zázemí škol a podpora výuky moderními pomůckami.

* Mladí lidé mají stále základní vědomosti a dovednosti.

* Nejednoznačná koncepce školství.

* Příprava na pedagogických fakultách.

* Chybějící podmínky pro výuku (finance, čas, odpovídající školení apod.).

* Příliš memorování.

* Neschopnost vzdělávat děti se specifickými potřebami – chybějící inkluze.